Myslela jsem, že mám už těch teenagerovských příběhů z americké střední akorát tak dost. S pokorou beru zpět. Lauren Oliverová ukázala, jak zásadně dokáže ovlivnit čtenáře forma, jakou autor servíruje své poselství.

Lindsay, Ally, Elody a Samantha. Jsou nejoblíbenější, jsou nejžádanější, jsou nejtroufalejší, jsou šik. Jsou mrchy. Všechno se mění v okamžiku, kdy jim ani jedna z jejich zdánlivých předností nedokáže pomoct. Auto, kterým se přiopilé vracejí z mejdanu, končí v hořících troskách v neúprosně tvrdém náručí lesa. A na sedadle smrti seděla Samantha.

Já vím, někteří z vás si asi myslí, že jsem si to zasloužila... Ale než si na mě začnete ukazovat, zeptám se vás na jedno: Co jsem vlastně udělala tak špatného? Tak špatného, že jsem si zasloužila umřít? Tak špatného, že jsem si zasloužila umřít takhle?
Je to, co jsem udělala, opravdu o tolik horší než to, co dělají všichni ostatní?
Je to opravdu o tolik horší než to, co děláte vy?
Přemýšlejte o tom.

Jenže na druhý den ráno Samanthu vytáhne z nekonečné tmy zvuk budíku. Považovala by svou smrt jen za přesvědčivou noční můru, kdyby ovšem nezjistila, že není sobota, nýbrž opět pátek 12. února. Den, kdy konečně dojde se svým klukem Robem až do konce. Kupidův den. A den, kdy zemře.

Historie se opakuje. Nadřazenost, prostopášnost, posměšky, alkohol... a havárie. Ale další den se znovu probouzí. A zase je pátek. Den za dnem se příběh mění, každý den udělá Sam něco jinak, dokonce doufá, že snad o něco líp. Možná je totiž potřeba změnit svůj život, opravit to špatné, aby se konečně vymanila z časové smyčky.

Buďte upřímní. Překvapilo vás, že jsem si to neuvědomila dřív? Překvapuje vás, že mi trvalo tak dlouho si jen pomyslet to slovo – smrt? Zemřít? Mrtvá?
Myslíte, že jsem byla hloupá? Naivní?
Snažte se nesoudit. Nezapomeňte, že jsme stejní, vy a já.
Taky jsem si myslela, že budu žít věčně.

Celé vyprávění je od začátku špikované vkusnou dávkou melancholie. Fakt, že tušíme, co zlého se blíží a jak to se Samanthou dopadne, nás ve čtení vůbec neruší. Má to ten správný nádech, nutí nás přemýšlet. Autorka vytáhla své umění tak daleko, že klasické každodenní pasáže ze školních lavic nenudí dokonce ani dospělého, takže se jí dá odpustit i nadužívání tématiky sexu. Ani nemluvě o tom, kolik poutavých a originálních verzí může unést jeden stále se opakující den. Doprovázíme hlavní hrdinku všemi fázemi její cesty za čistým svědomím: Nevěřícnost – strach – vztek – lítost – smíření... a nebo možná pochopení, když se cesty spojí a všechno dostane svůj smysl.

Chvíle před koncem je příběh o tom, jak hluboce dokáží zranit pomluvy a pohrdání. Jak málo stačí, třeba to ani nemyslíme smrtelně vážně. Třeba v ten moment, kdy někomu škodíme, vůbec nemyslíme. Ale jemu se právě hroutí svět. A pak mladí lidé předčasně odcházejí. Možná že ti nejsilnější z nás - ta elita, smetánka společnosti - mají nakonec úplně ty největší démony. Možná že mají víc tajemství, která by zničila jejich společenské postavení, než ten, do kterého dennodenně kopou. Kopni dřív, než druhý kopne do tebe. Hromosvody se přece stavějí ze strachu, že uhodí, kam nemá.

Žasnu nad tím, jak snadno se věci můžou změnit, jak je snadné začít úplně stejně jako vždycky a skončit docela jinak. Jeden chybný krok, jedno zaváhání, jedna odbočka a člověk má najednou nové přátele nebo špatnou pověst nebo kluka nebo rozchod. Nikdy dřív mě to nenapadlo; nikdy jsem to neviděla. A kupodivu mi připadá, že možná všechny ty různé možnosti existují zároveň, jako bychom v každé chvíli žili tisíc jiných chvil, které jsou navrstvené pod ní a vypadají jinak.

Odvážím se tvrdit, že kniha Lauren Oliverové je tím nejlepším příběhem ze střední, jaký se mi dostal v roce 2011 do ruky. Možná tím nejlepším kouskem YA literatury, co jsem četla, vůbec. Zasloužila by si své místo v povinné četbě, a to nejen pro primární cílovou skupinu.

Co závěrem? Nechala bych poslední řeč Samanthě Emily Kingstonové:

Zbytek už budete muset zjistit sami.